Rob Roy

Fotografie:

Jordan Provost / Food Styling od Thu Buser

fajita zelenina

První single malt Rob Roy, který jsem kdy ochutnal, mě nepříjemně ztišil. S odstupem času svádím své trapné mlčení na herce, spisovatele a režiséra Jona Favreaua.

Dovolte mi vysvětlit: V polovině devadesátých let Favreau napsal a hrál ve filmu s názvem Swingers. Hraje v něm ctižádostivého herce, který chce mít štěstí v životě a lásce, který se nedávno přestěhoval do Los Angeles a snaží se dosáhnout něčeho, co přesahuje bolestný smysl pro průměrnost. Co ho přes to všechno dostane — žádné upozornění na spoilery! — jsou jeho přátelé, z nichž mnozí nevysvětlitelně nosí stylizované košile s proužkovaným vzorem, díky nimž vypadají jako jakýsi bowlingový tým z 50. let se zálibou v sartorial estetice Rat Pack. Navíc často mluví rozhodně stylizovaným patois a označují sebe a ženy, které sledují, jako krásné děti.

Tak jak to všechno hraje do mého trapného ticha tváří v tvář poněkud kanonickému koktejlu? Tehdy měl film na určitou skupinu raných vysokoškolských kluků, jako jsem já, vážný dopad. A i když jsem nikdy nenosil bowlingové košile a nikdy jsem o ženách nemluvil jinak než jejich skutečnými jmény, začal jsem se zajímat o skotskou.

Zde přichází na scénu Jon Favreau.

Během známé scény v kasinu si Favreauova postava ve snaze působit sofistikovaně objedná skotskou. Říká bolestně: Dám si skotskou na kamenech, prosím. Každá skotská bude stačit, pokud to samozřejmě není směs. Single malt…jakýkoli ‚Glen‘.

Jako většinu mých tehdejších přátel mě tato výměna přiměla přemýšlet skotská nebo přesněji, jak málo jsem o tom věděl. Byly single malty vždy lepší? Měly se směsi vyhýbat? Co přesně byl vůbec slad? Šel jsem tedy do králičí nory a ochutnal jakýkoli single malt, který jsem si jako vysokoškolák mohl dovolit. Po chvíli jsem se přistihl, že mě uchvátilo, jak se Vysočina projevuje jinak než na Orknejích nebo jak se sladká elegance Speyside liší od slanějšího kouře Islay. Dalších deset let jsem strávil čumáním a usrkáváním dramů jednosladu, vždy čistého, často s kapkou nebo třemi vody, aby se otevřela jeho vůně.

A pak si Rob Roy našel cestu do mého života. Pokud mě paměť neklame, psal se rok 2007 a já jsem byl v domě kamaráda, který se rozhodl namíchat várku legendárního koktejlu. Do míchací sklenice přidal masivní nalití Glenfiddichu a asi o polovinu méně sladký vermut . Následovalo několik kapek hořkosti. Pak to všechno zamíchal a přecedil na masiv Martini sklo (bohužel to byla ještě éra nádoby na pití o velikosti vany, skromnějším bylo ještě několik let).

usrkl jsem. Polkl jsem. Přestal jsem mluvit.

Co se právě stalo? Tohle se nepodobalo ničemu, co jsem měl předtím. Na rozdíl od žitných a bourbonských Manhattanů, které si v mém koktejlovém životě našly cestu do pravidelné rotace, tenhle byl… jiný . Více pikantní a s povrchem, který přetrvává tím nejpodrobnějším a nejjemnějším způsobem. Ovoce bylo nádherné a koření sladké. Byl to jeden z těch okamžiků, které mě od té doby drží.

Dokonce i dnes, kdykoli mám Roba Roye, jsem přiveden zpět do tohoto okamžiku. Vzpomínka na tento nápoj se pro mě stala důležitou věcí a vždy se mi vybaví přemítání Marcela Prousta o madeleine, která otevřela jeho paměť a ukázala se jako jádro jeho mistrovského díla Hledání ztraceného času.

Sotva se teplá tekutina...dotkla mého patra, projel mnou otřes a já se zastavil, soustředěn na tu mimořádnou věc, která se mi stala, napsal. Do mých smyslů vtrhlo nádherné potěšení, něco izolovaného, ​​odděleného, ​​bez náznaku jeho původu. A najednou se mi životní peripetie staly lhostejnými, jeho katastrofy neškodné, jeho stručnost iluzorní – tento nový pocit na mě měl účinek, jaký má láska, když mě naplňuje vzácnou esencí; nebo spíše tato podstata nebyla ve mně, byl jsem to já. odkud to přišlo? co to znamenalo? Jak bych to mohl uchopit a uchopit?

osvěžující koktejly s vodkou

Pro starého Marcela napsal knihu o milionech slov v pařížském úkrytu s korkem, aby se pokusil znovu zachytit svou minulost. Pro mě stačí Rob Roy v kuchyni na předměstí Philadelphie: Dvě unce Glenfiddich, jedna unce Carpano Antica vermut , dvě kapky Angostura bitters a dobrá koktejlová třešeň.

Je to snadno jeden z nejvíce uklidňujících koktejlů v kánonu, pitelný ekvivalent koberce z medvědí kůže před praskajícím krbem, když sníh padá kolem paprsků vrhaných pouliční lampou venku, Al Green, na vinylu, otáčející se v rohu . Ne, že bych to někdy takhle pil: Náš záchranářský pes by se pokusil sežrat koberec z medvědí kůže a náš krb potřebuje opravu v hodnotě miliard dolarů, než by se u něj měla zapálit zápalka. Ale i na naší pohovce, kde se na Netflixu přehrává jakýkoli náhodný film a vůbec žádný sníh nepadá, jen ta ošklivá zima ve Philly, která dává našemu topnému systému zabrat, se zdá, že skvělý Rob Roy všechno zlepšuje. To je v podstatě vše, co můžeme od jakéhokoli koktejlu žádat.

Ingredience

• 2 uncesSkotská whisky (jako Glenfiddich)

• 1 unce sladký vermut

• 3 čárky Angostura hořké

• 1 brandy třešeň (na ozdobu)

Pokyny

1. Přidejte skotskou, sladký vermut a bitters do míchací sklenice naplněné ledem. Míchejte do vychladnutí.

2. Přeceďte do sklenice na kupé. Ozdobte brandovanou třešní.